Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz Studenti a generace Y:
Jací jsou čeští Millennials?

 

Seriál na Studenta.cz

Studenti a bezpečí - Jak moc jsme v bezpečí a jaká nás čeká budoucnost?

Studenti a bezpečí - Jak moc jsme v bezpečí a jaká nás čeká budoucnost?

Bojíme se dnes doma a v Česku obecně víc než před pěti lety? A jak jsme na tom v Evropě, na internetu nebo ve vlastním vztahu? Zvyšuje se podle nás riziko teroristických útoků? Co naše peníze, jsou taky safe? Známe váš názor a přinášíme tematické články.

Všechny díly seriálu zde

Alláh, nebo Ježíš? Dokud člověk dodržuje zákon, může nám to být jedno

05.12.2016 / Společnost

Vytáčím kontakt, který jsem dostala od kolegy z redakce. Na druhém konci se ozývá perfektní čeština bez přízvuku. „Odjíždím na víkend s rodinou do Beskyd, setkejme se v úterý,“ říká. Jsem zmatená, to nevypadá na někoho ze Sýrie. Jméno ale sedí. Přestože jsem si ho přečetla těsně před vstupem do kavárny, ve které se máme sejít, stejně ho obsluze řeknu špatně. Naštěstí ho tam dobře znají, takže mě posílají ke stolu, kde mě s cigaretou v ruce vítá Tamer Bunni. 

Jak dlouho tu žijete a kým se cítíte být?

Narodil jsem se v Praze v Podolí. Hned potom jsme odjeli do Sýrie, kde jsme zůstali do mých šesti. To znamená, že v Česku žiju už něco přes třicet let. Otázka, kým se cítím být, je dobrá. Hodně lidí se mě na to ptá, ale nemá to řešení.

Možná že to ani není důležité…

Tak. Není to podstatné. Když se mě na to lidi ptají, odpovídám, že mám daleko větší ambici, než být Čechem nebo Syřanem. Chci být dobrým člověkem. Jsem Tamer Bunni. Tečka. 

Jak se stane, že se Syřan narodí tady, vrátí se do Sýrie a zase zpět do Česka?

Moje maminka je Češka, která v Sýrii strávila dohromady deset let. Tatínek a jeho bratři jsou ze Sýrie a v České republice studovali. Bráchové byli doktoři a doporučili mojí mamince, ať jede rodit sem, protože úroveň zdravotní péče tady byla lepší. Hned po porodu jsme se zase vrátili do Sýrie za tatínkem. Plán byl žít a zůstat v Sýrii. I když do Česka jsme jezdili na léto a máma tu porodila i moji mladší sestru. 

Proč jste tedy odešli?

Situace v Sýrii byla nestabilní a maminčini rodiče začali stárnout, takže se naši domluvili, že jednak je Česko stabilnější, jednak budou k ruce maminčiným rodičům. Proto jsme se vrátili. To bylo v čtyřiaosmdesátém. 

Vaše maminka i manželka jsou Češky. Kdo jsou vaši přátelé?

Převážně Češi, potom pár cizinců, po Evropě mám pár přátel, na Blízkém východě mám pár přátel. Rodiče jsou v kontaktu se Syřany, kteří tady stejně jako tatínek studovali. 

Přenášíte si mezi sebou nějaké zvyky?

To je složitá otázka. Já to nevnímám. Vaříme arabskou i českou kuchyni. Na tom se to asi pozná nejlíp. Držíme jako rodina pohromadě. Nevím, do jaké míry je to běžné. Když jsme se starali o maminčiny nemohoucí rodiče, naši přátelé říkali, že jsme tím Orientem opravdu švihnutí. Jiní by je odložili. Mně nepřijde, že by to bylo něco, co je echt arabské, nebo echt české naopak ne. 

Jazykové problémy jste neměl?

Ne, protože jsem byl bilingvní dítě. Navíc můj tatínek čekal, až dostane povolení k pobytu, takže jsme do Česka přijeli asi o tři čtvrtě roku dřív než on. Chodil jsem do školy a arabštinu už vůbec nepoužíval, takže jsem ji zapomněl. Když tatínek přijel, arabštinu už jsme nepoužívali ani doma. Rodiče říkali, že když jsme se rozhodli žít v Praze, budeme mluvit česky. Chtěli, abychom měli pořádnou češtinu bez přízvuku. Arabsky jsem schopen leda pozdravit, když zajdu do orientshopu.

Na první pohled je znát, že nejste Čech. Jak se k vám Češi chovali? 

Nepamatuju si, že by se rodiče o něčem zmiňovali. Já jako děcko ani dospívající jsem taky nic nezaznamenal. Až později pár frků kolem newyorských dvojčat, případně když něco bouchne v Paříži, v Bruselu… 

Cítíte změnu?

Co se bezprostředního okolí týče, tak ne. Jak užší, tak vzdálenější okruh přátel, tam se to vůbec neřeší. To jsou přátelé, nikdo mi nepředhazuje, ty jsi takovej nebo makovej. Pracuji ve zdravotnictví a ani od mých pacientů jsem nic takového nezaznamenal. Nikdo mi neříká, já ho tady nechci, protože je to Arab od pohledu i podle jména. Jen na Facebooku se do mě občas někdo trefí, když reaguju na vyhrocené komentáře. Nad tím ale mávám rukou a myslím si něco o zadní bradě, jak říká Cimrman.

Takže vám to nedá a zapojujete se do debaty o uprchlících…

Jsou to lidé, kteří utíkají z války, z oblasti, kde se uřezávají hlavy a střílí se na ulicích. Lidé, kteří si prošli strašnou cestou, aby se do Evropy dostali. Tak když na to přijde řeč, ptám se, proč se do nich strefujete, když vám nic neudělali? Máte z nich strach? Dobře, tak se jim pojďme věnovat. Pojďme jim vysvětlit, jak to tady chodí. Pojďme se snažit, aby se přirozenou cestou integrovali a mohli jsme tu společně fungovat. Nevím, jestli to neumíme, nebo nechceme dělat. Je jednodušší vyřvávat, že je tady nechceme, ale to nic nezmění. De facto jsme jejich situaci způsobili. Dejme si tu práci a pojďme spolu normálně žít. Je to složitější, ale jediné řešení, jak to celé zvládnout. 

Zaděláváme si sami na problémy? 

Samozřejmě. Potom, co si prožili tam, odkud utíkají, a co si prožili po cestě, mají nervy napnutý k prasknutí a my se do nich ještě navážíme. Nelze se divit, že budou reagovat přehnaně a budou, v nejširším slova smyslu, dělat bordel. 

Máte strach z toho, co se děje? Z politiků, jako je pan Konvička, ze šibenic na Václavském náměstí?

Nemám. Jsem stále přesvědčený, že žijeme v právním státě. Že tady jsou mechanismy, které nedovolují excesy. Že si parta lidí vyřvává a nosí transparenty? Může se mi to nelíbit, nicméně jsme svobodná demokratická země se svobodou projevu. Můžu si myslet, že je to přes čáru a za hranicí dobrého vkusu, ale strach nemám. Stále si myslím, že žijeme ve společnosti, která je schopná řídit se zdravým rozumem. 

Tamer Bunni

Tamer Bunni pracuje jako fyzioterapeut. Podle jména i vzhledu je ale zřejmé, že nejde o typického Čecha. Jeho maminka je Češka, jeho tatínek Syřan. Přestože se narodil v Praze v Podolí, první roky života strávil v Sýrii. Když mu bylo šest, rodina se natrvalo přestěhovala do Česka, kde žije už více než třicet let. Tamer má českou manželku a v české společnosti je plně asimilovaný. I když, jak sám říká, Arab v něm se nezapře.

Co říkáte na debatu na téma přijímat, či nepřijímat uprchlíky? Máte syrské kořeny, dotýká se vás toto téma? 

To velmi souvisí s mou odpovědí na otázku, jestli jsem Čech, nebo Syřan. Vezmu to ze široka. Ano, rozdíly mezi Evropany a lidmi z Blízkého východu jsou. A mluvím obecně o uprchlících, protože to není jen otázka náboženství. Na tom, jestli někdo má, nebo nemá určité zvyky, to ale nestojí. Pohybujeme se v mezích stanovených stejnými zákony. A jestli někdo věří v Alláha, nebo v Ježíše, nebo v cokoli jiného, by nám mělo být srdečně jedno. Arab, Američan i Australan, všichni jsou vázáni stejným právním řádem. 

To souvisí s mou další otázkou. Co šátky? 

Co je nám do toho, jestli někdo chce nosit šátek, nebo nechce. Neodporuje to žádnému zákonu. To, že se ve Francii připravují zákony zakazující šátky… o tom si můžu myslet cokoli, ale pokud tam takový zákon bude, tak se musí dodržovat. Pokud takový zákon odporuje něčím zvyklostem, může si vybrat – buď se podle něj bude chovat, nebo musí jít tam, kde daná zvyklost není protizákonná. 

Byl jste někdy od dětství v Sýrii? 

Nikdy. Měl jsem pracovní nabídky do Kataru, což by se s jistou mírou nadsázky dalo označit jako stejný region. Zvažoval jsem to, ale nakonec jsem neodjel. Ve mně ten Arab je a to nejde popřít. Možná by tam vyplul daleko víc na povrch. Strávil bych tam rok nebo dva a nechtěl bych si potom zase zvykat na zdejší životní styl. Mám v Česku rodinu a kořeny. Když se to nezvrhne a nevyženou nás odsud, nikam jezdit nebudu. Leda tak na dovolenou. Tady jsem doma. 

Jak se ten Arab ve vás projevuje? Co to znamená?

Je to ve způsobu každodenního života a v denním režimu. Připodobnil bych to k Jihoevropanům. Kdybych si musel vybrat, kde budu žít, šel bych třeba do Řecka, kde je to napůl mezi arabským a českým způsobem života. To je stejné, jako když se vracejí mladí ze studií v zahraničí. Taky si musí zvykat zpět na český životní styl.

Pokud to není příliš osobní otázka, vy sám jste muslim?

Nejsem. Ani jsme k tomu nebyli vedení. Nebyli jsme do ničeho tlačeni a já jsem si k tomu cestu nenašel. Jsem ateista, takže sem docela zapadám.   

Jaký je váš život v Česku? 

Jsem fyzioterapeut, takže napravuju lidem záda. Kousek odsud na městské poliklinice pracuju už čtrnáct a půl let na ambulanci. Teď s kolegyní rozjíždíme soukromou ambulanci ve Vršovicích. Zajdu rád do kavárny. Ostatně sedíme v mé domovské kavárně. A jinak žiju normální život. Jsem čerstvě ženatý a přáli bychom si miminko. Snad jen moje hobby není úplně typické – chodím do opery na hodiny zpěvu. 

Co vás baví na Češích? Nebo jste natolik Čech, že to nedokážete posoudit?

To je nejzapeklitější otázka, kterou jste mi dala. Nikdy jsem se nad tím nezamýšlel. Ale takhle z první dobrý, asi schopnost švejkovat na jakékoli téma. To je asi to, čím jsme osobití jako Češi.  

Zmínil už jste Cimrmana, Švejka. Máte rád českou literaturu a čtete arabskou?

Arabskou nečtu. Obecně nejsem čtivec. Beru to spíš přes film. Mám rád spojení Menzel–Hrabal. Jakobín od Dvořáka, to je nádherná česká muzika. Když tedy budeme mluvit o kultuře obecně, tak ta se mi líbí. 

Říkal jste, že vás vaši rodiče neučili jazyk. Udržovali ve vás arabskou kulturu? Vyprávěli vám třeba arabské pohádky?

Když jsme byli v Sýrii, tak nám tatínek arabsky vyprávěl arabské pohádky. Potom už ne. Byli jsme tady a nestálo to tak, jestli je to arabské nebo české, ale jestli je to dobré nebo špatné. 

Přesto – pocházíte z rodiny se syrskými kořeny. Jak podle vás můžeme příchozím pomoci? 

Nepřistupujme k lidem s předsudky, které teď rezonují ve společnosti. Jsem poznamenaný svou profesí. Je mi úplně jedno, kdo mi přijde do ordinace. Vždycky tam je člověk, který potřebuje pomoc. Nejde k lidem přistupovat tak, že jsou jako národnosti takový nebo makový. Vždycky je to o člověku. Ale samozřejmě, že bychom měli být v práci s uprchlíky důslední, a to v nejširším slova smyslu. Když je povodeň, tak se vzedme vlna solidarity. Všichni posíláme peníze, někteří z nás obují gumáky a jedou pomáhat s likvidováním škod. Stejně tak bychom měli přistupovat k těmto lidem. Pak si myslím, že by to mohlo fungovat. Možná jsem naivní, ale jak jinak to uchopit? Když budeme k těmto lidem přistupovat s předsudky, tak o co jsme lepší než nacisti nebo šílenci z IS? Nepodřezáváme lidi, ale ten přístup se tomu blíží. Možná je to extrémní přirovnání, ale špetka pravdy na tom bude. Považuji za důležité mít chuť a hledat si informace, ne si je nechat jen servírovat médii. Je naprosto přirozené mít strach z něčeho, co neznám, ale je hloupé a omezené zůstat u toho.

Text: Markéta Henzlová
Foto: Martin Watch

Diskusní fórum

Proudly Primát.cz Kolejroku.cz