Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz Studenti a věda: Je sexy? Je in? Jak na kariéru ve vědě?

 

Seriál na Studenta.cz

Studenti a bezpečí - Jak moc jsme v bezpečí a jaká nás čeká budoucnost?

Studenti a bezpečí - Jak moc jsme v bezpečí a jaká nás čeká budoucnost?

Bojíme se dnes doma a v Česku obecně víc než před pěti lety? A jak jsme na tom v Evropě, na internetu nebo ve vlastním vztahu? Zvyšuje se podle nás riziko teroristických útoků? Co naše peníze, jsou taky safe? Známe váš názor a přinášíme tematické články.

Všechny díly seriálu zde

Dobrovolně v uprchlickém táboře. Rozhovor se studentkou, která poznala uprchlíky zblízka

15.12.2016 / Společnost

Jája Hušková si chtěla udělat vlastní názor na uprchlíky, a tak odjela do uprchlického tábora v Maďarsku. Jak sama říká, šlo o velice hluboký zážitek. Přesně po roce od jejího návratu se o něj s námi podělila. 

Jak tě napadlo, že pojedeš dobrovolničit do uprchlického tábora?

Pracuji v médiích, a když loni na jaře začala uprchlická krize kulminovat, hodně jsme o tom psali. Jenže v té době nikdo nic nevěděl. To byl první impuls, podívat se osobně mezi uprchlíky. Navíc stejně, jako se lišily zprávy, lišily se i názory v mém okolí. Pocházím z křesťanského prostředí a překvapilo mě, kolik mých věřících přátel se domnívalo, že není možné, abychom vedle sebe s muslimy žili. Chtěla jsem si udělat názor sama. A samozřejmě jsem s řadou těch lidí soucítila a přemýšlela jsem, jakým způsobem bych jim osobně mohla pomoci. 

Jak se studentka dostane k práci v uprchlickém táboře?

V té době jsem si sháněla místo, kam vyjet na poslední stáž, než skončím studia. A narazila jsem na nabídku od AIESEC. Dobrovolníci měli jet do Maďarska a pomáhat tam v uprchlických táborech s výukou angličtiny a s chodem tábora. Když jsem v říjnu do tábora přijela, už byly hranice uzavřené, takže nebylo potřeba pomáhat s příjmem uprchlíků. Mým úkolem tak bylo v podstatě jen vyučovat angličtinu. 

V jakém táboře jsi byla? 

Tábor se jmenoval Bicske a byl necelou hodinu vlakem od Budapešti. Byl určený pro lidi, kteří už v Maďarsku byli třeba půl roku až rok, běžela jim azylová řízení a oni už v podstatě jen čekali, jak to dopadne. Říkalo se, že kdo se dostane do Bicske, má vyhráno. 

Takže máš asi úplně jiný zážitek z tábora než ostatní čeští dobrovolníci…

Češi, kteří jeli třeba na týden pomáhat na hranice, viděli ty lidi v zuboženém stavu, po několika měsících cesty. Tohohle jsem byla ušetřená. Měla jsem vlastní pokoj, postel i s peřinou! Můj zážitek byl v něčem jiném. Já jsem ty lidi neviděla jednu hodinu, abych je pak poslala dál na cestu s novým suchým oblečením. Vídala jsem se s nimi každý den a potom, co mě poznali, mi začali vyprávět svoje příběhy. 

Řekneš nám nějaký?

Potkala jsem Afgánce, který sem šel 2 roky. Šel pěšky a několikrát po cestě byl – jako uprchlík – zavřený. Když posloucháš jeho příběh, tak je děsivý, ale oni si z toho dělají srandu. Ten kluk byl hrozně hubený, přestože se pořád přejídal. Jednou se ho ptali, jak to dělá, že je pořád tak štíhlý. Zamyslel se a odpověděl, „zajdi si pěšky do Afghánistánu a budeš mít postavu jako já“. Ti lidé šli různými cestami, ale většina musela absolvovat cestu přes moře. Z té měli hrozné zážitky. Třeba s jedním se celý člun převrátil a padesát lidí se ocitlo ve vodě, včetně maminky s půlročním dítětem. Tihle ale měli štěstí, všichni se zachránili. 

Vyslechla jsi hodně takových příběhů?

Když jsem tam přijela a konečně jsem byla s uprchlíky v osobním kontaktu, chtěla jsem se jich na všechno tohle vyptat. Chrlila jsem na ně otázky, ale pak jsem si uvědomila, že je nemůžu trápit tím, před čím utíkají. Spíš oceňovali, když jsem se s nimi bavila na normální kamarádské úrovni a nepřipomínala jim jejich situaci. Znala jsem nakonec jen příběhy mě nejbližších lidí a to jsem nestačila zírat, čím vším si prošli. Byla to hodně hluboká zkušenost. Hodně jsem se setkávala i s lidmi, kteří se o politiku do té doby vůbec nezajímali, takže mi toho taky mnoho neřekli. Vtipné ale je, že když jsem se vrátila do Česka, tak všichni moji kamarádi očekávali to samé, že jim to všechno vysvětlím.

Možná teď po tobě budu chtít to samé, co všichni po tvém příjezdu, ale už je to přece jen rok. Splnilo se tvoje očekávání? Jak tu zkušenost hodnotíš?

Asi jsem předpokládala, že mi vysvětlí situaci ve svých zemích, což se vždycky nestalo. Na druhou stranu jsem tam ale zažila mnohem lepší věci, které jsem ani nemohla očekávat. S pár lidmi jsem si vybudovala hluboké vztahy a doteď jsme v kontaktu. Bylo obohacující, že jsem potkala tolik lidí z tolika různých kultur. Bude to znít jako klišé, ale opravdu si člověk v takové společnosti uvědomí, jaké má obrovské štěstí, kde se narodil. Třeba jen to, že má český, resp. evropský pas. Když kamarádi viděli moje doklady, byli z toho úplně na větvi. Bylo znát, jak by si strašně přáli mít něco takového. 

K tvým přátelům se ještě dostaneme. Řekni nám ještě, jak vypadal běžný den v táboře?

Dopoledne jsem učila angličtinu. Odpoledne jsem měla volná, ale nejvíc času jsem se snažila trávit s uprchlíky. Ti bydleli ve větších pokojích a v budovách měli kuchyňky. Dostávali kapesné na jídlo a starali se o sebe sami. Byli neskutečně pohostinní, takže jakmile jsem skončila s výukou, hned mě někdo zval na oběd. A pak na večeři.  Připadala jsem si, jako když je vyjídám, zároveň jsem věděla, že kdybych odmítla, vezmou si to dost osobně. Každý den byl úplně jiný. Je potřeba říct, že Bicske byl otevřený tábor, takže ho uprchlíci mohli opustit až na 24 hodin. Někdy jsme jeli do Budapešti. Jindy jsem doprovázela kamaráda k soudu, kde se řešil jeho azyl. 

Podmínky tedy byly v táboře příjemné…

Ano i ne. V táboře vládla beznaděj. Lidi měli celodenně volný čas, ale byli nervózní, protože nevěděli, co přijde. Nevěděli, jestli získají azyl, jestli to bude za týden nebo za pět. Získání azylu pro ně zároveň znamenalo, že se do určité doby musejí vystěhovat z tábora. Potkávala jsem lidi, kteří skoro každý den jezdili do Budapešti a sháněli si byt. Vraceli se zklamaní, že zase nepořídili. 

Snažili se všichni stejně?

Bylo to hodně individuální. U některých bylo vidět, že utíkají před smrtí, ale jiní byli čistě ekonomičtí migranti, kteří přišli do Evropy s totálně nereálnými představami. Třeba, že půjdou do Holandska, kde budou dostávat plat několik tisíc euro měsíčně za nic.

Konečně se dostáváme k tvým přátelům. Kdo to byl? 

Měla jsem kolem sebe partu asi 8 kluků. Jeden z nich byl z Íránu. Tam je povolené pouze jediné náboženství, a to islám. On se začal zajímat o křesťanství a společně se skupinkou dalších křesťanů se začali tajně scházet, aby studovali Bibli a modlili se. Jednou na ně ale sousedi zavolali policii. Asi dvěma se podařilo utéct a on byl jedním z nich. Přesto tenhle kluk věděl, že si pro něj policie brzy přijde. Musel se v co nejkratší době zabalit, sehnat peníze a utéct. Nejhorší na tom ale bylo, že nemohl říct svým rodičům pravý důvod, proč utíká. Ani jeho rodiče nevěděli, že je křesťan. Nechtěl je tím ohrozit, takže jim tvrdil, že chce jít do Německa hledat lepší život. Prý ho na kolenou prosili, ať nechodí, že prodají dům, jestli potřebuje peníze. Musel rodičům lhát a utekl. Další z mých nejbližších přátel byl Egypťan. Už při prvních demonstracích na začátku Arabského jara se dostal na pár měsíců do vězení. Po armádním puči v v roce 2013 byl vězněn ještě dvakrát. Prošel si mučením a jeho rodiče ani nevěděli, jestli je živý. Když se potřetí dostal na svobodu, rozhodl se utéct ze země. Další kamarád byl křesťan ze Sýrie, jehož rodné město ovládl Islámský stát.

Takže tví nejlepší přátelé byli muslim a křesťané. Jak to šlo dohromady?

Tihle dva posledně jmenovaní spolu dokonce i bydleli na pokoji. Rozdílnou víru si navzájem nijak nepředhazovali, pomáhali si a chovali se k sobě jako rodina. A to šlo o zvlášť pravověrného muslima. Měl nastavený na mobilu budík a 5x denně vytáhl ze skříně kobereček a začal se modlit k Alláhovi. 

Říkala jsi, že jsi se svými přáteli z tábora v kontaktu. Jak žijí?

Všichni naštěstí dostali azyl v Maďarsku. Asi polovina z nich v Maďarsku zůstala a vím, že to pro ně bylo hodně těžké. Když chce člověk pracovat, musí si najít bydlení. Jenže u místních nebyla ochota pronajímat byty uprchlíkům. Postupně se to ale ustálilo. Jeden z kamarádů se uchytil u filmu. Začal dělat komparz a vždycky mi nadšeně píše, v jakém záběru by měl být vidět. Teď by se měl objevit ve filmu s Ryanem Goslingem. Nejdřív jsem mu nevěřila, ale opravdu takový film vzniká, takže si ze mě asi nedělal legraci. Další z kamarádů, Afgánec, dělá manuální práci.  

Je to vysokoškolák?

Není, ale je velice inteligentní. Na vysokou školu nechodil proto, že musel vydělávat na celou rodinu. I kvůli tomu pro něj bylo těžké odejít, když se dostal do konfliktu s lidmi z Tálibánu. V každém případě má práci, která ho uživí. Má bydlení. A navíc jedna budapešťská univerzita nabízí speciální kurzy pro uprchlíky, takže tam začal chodit a je z toho úplně nadšený. Už jenom proto, že je v kontaktu s dalšími cizinci ve městě. 

Jaké vztahy jsi měla se zbytkem lidí v táboře?

Když jsem přijela, bylo mi řečeno, že tam jsou téměř samí muži. Potom asi 2-3 rodiny a několik málo holek. Pár lidem jsem se vyhýbala, ale jinak jsem se dala do řeči skoro s každým, u koho jsem cítila, že si chce popovídat. Někdy to ale bylo těžké, protože jejich úroveň angličtiny byla mizerná. 

To mě dostává k jednomu nejčastějších argumentů proti migraci. Proč přicházejí hlavně muži? 

Je pravda, že v řadě případů arabští muži přichází na Západ jako první, aby tu připravili podmínky pro svoje rodiny. Nevím, jestli na tuto otázku dokážu nějak zasvěceně odpovědět. Ale napadá mě třeba případ Afgánců, kterých tam byl hodně a kteří mi vysvětlili jednu věc. V Afghánistánu se stále dodržuje tradiční uspořádání, kdy dívky a ženy jsou především v domácnosti. Takže v podstatě platí menší riziko, že se dostanou do problémů s Talibánem, než muži, kteří jsou častěji společensky nebo politicky aktivní.

Jaký jsi měla z uprchlíků pocit?

Čekala jsem, že muslimové nás ostatní budou přesvědčovat, že jejich víra je ta pravá, ale byla jsem překvapená. Řada z nich se ukázala jako velice tolerantní a mírumilovní lidé. Také velice oceňovali, že se o ně někdo v Evropě zajímá do té míry, že si na ně udělá čas. Byli překvapení, že to dělám dobrovolnicky a neberu za to žádné peníze. Naopak, že jsem s tím měla sama náklady třeba za jízdenku. Oceňovali, že v Evropě se na ně každý netváří jako na parazity. Myslím, že tohle může mít pozitivní vliv a dlouhodobější dopad. Už jen to, že jim někdo řekl o evropských zvycích a jak to funguje v naší kultuře.

Šla bys do toho znova?

Určitě. V nejbližší době nic takového neplánuju, ale ráda bych si udělala výlet do Budapešti a setkala se tam s mými nejbližšími přáteli. Nikdy jsem nelitovala. Byla to nesmírně obohacující zkušenost. 

Text: Markéta Henzlová
Foto: Jája Hušková (archiv)

Diskusní fórum

Proudly Primát.cz Kolejroku.cz